EmAčKa113

OsUd
Poslední, na co jsem pomyslela bylo, že osud to tak chce a já budu konečně s ním, jak to oba chceme. Šla jsem večer potichu hřbitovem, nikoho jsem neviděla. Nevím, hroby mě uklidňují a miluji tmu. Sedla jsem si naproti černému hrobu s padlým andělem, zavřela jsem oči a užívala jsem si temného ticha. Najednou jsem ucítila na rameni ruku. Nebyla ledová, krásně hřála a já jsem se otočila. Dívala jsem se do smutných očí na první pohled obyčejného kluka. Chvíli jsme na sebe bez slov zírali, ale pak mě chytl za ruku a někam mě vedl. S napětím jsem šla za ním a pořádně jsem si ho prohlédla. Měl černé vlasy, možná barvené, možná ne. Krásný sestřih, pomyslela jsem si. Dále měl černé tričko, na kterém bylo cosi krvavě napsaného, v té tmě jsem to nepřečetla. Kalhoty měl taky černé s rudým řetízkem a stříbrným páskem, rafinovaně potrhané. Boty už se nedaly pod vrstvou bláta poznat, uvědomila jsem si, že mě táhne lesem a moje boty určitě vypadají

stejně. Zeptala jsem se: ,, Kam mě vedeš?'' Odpověděl, že na nejkrásnější místo, co kdy viděl, místo jen pro nás dva.

 

,,Ve městě jich tolik neuvidíš, ale žádná nikdy nebude hezčí jak ty'' řekl mi, když jsme došli na palouk. Přemýšlela jsem, o čem mluví a zaklonila jsem hlavu. Miliony nádherných hvězd, které určitě předčily krásu měsíce. Sedli jsme si naproti sobě, nepustil mi ruku, naopak mi vzal i druhou.Milovala jsem tu chvíli, kdy jsem se mu mohla

dívat do jeho nádherných zelených očí. ,, Jak se jmenuješ?'' Neodpověděl. Smutně jsem se usmála, asi se od něj nic nedozvím. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Nevím, kde se vzal jeho smutek v očích, vypadal, jak kdyby na sobě nesl všechnu tíhu světa. Bylo mi ho líto, bála jsem se, že už ho nikdy neuvidím. Sklouzla mi slza, nechtěla jsem ho ztratit. Sklonila jsem hlavu, aby si toho nevšiml. Obejmul mě, zvedl se a šel pryč. Chtěla jsem ho chytit, vyrval se mi a utíkal. Sesunula jsem se do trávy a brečela jsem. Zmizel ve tmě a nechal mě tam samotnou. Celou noc jsem nespala, zírala jsem do stropu svého černého pokoje a připadala jsem si, jako bych mohla hned umřít, jak kdybych zažila už to nejhezčí, co mě v životě mohlo potkat.Druhý den odpoledne jsem šla znovu na stejné místo. Našla jsem složený papírek, nadepsaný mým jménem. Odkud mě zná? Rozložila jsem si ho na koleni, seděla jsem na stejném místě jako my dva včera, byla tam slehlá tráva. Četla jsem: ,,Omlouvám se za bolest

, co jsem ti včera způsobil. Ale není tady místa pro mne, někdo to tak chce a já to pouze ukončím o něco dřív, než je mi souzeno. Sledoval jsem tě roky, skrýval jsem se ve stínech a na hřbitově jsem byl jediným vyvoleným, co s tebou sdílel ticho. Miloval jsem tě, miluji a navždy budu, až dojdeš tam, kde jsem teď já. Prosím tě, nechoď za mnou hned, osud tě za mnou zavede, až bude správný čas. Radek xxx''Zamyšleně jsem si to několikrát přečetla a odešla jsem domů. 3 týdny jsem na něj stále myslela, ale nešla jsem za ním, na lístku byla jeho adresa. Ale 4. týden jsem měla pocit, že jsem něco ztratila. Došla jsem ze školy, nezmínila jsem se radši o známkách. Vzala jsem si kolo a jela jsem za ním, za mou láskou. Dorazila jsem k domu, který se ničím neodlišoval od normálu, akorát bylo strašné ticho. Zazvonila jsem a došla mi otevřít žena středního věku, asi jeho matka. ,, Tak jsi spokojená?!'' zakřičela na mne a já jsem strnula. ,, Donutila jsi našeho syna, aby se zabil!'' Rozbrečela jsem se a zeptala jsem, co se stalo s Radkem a že jsem mu nic neudělala, téměř jsme spolu nemluvili. ,, Ty jsi Lenka?'' zeptala se mě už normálním hlasem, ale cítila jsem, že zadržuje slzy. Pozvala mě do obýváku a tam jsme spolu mluvily.,Odkud mě znáte?'' zeptala jsem se - prý Radek došel před 3 týdny domů, řekl bolestně Lenka, už neřekl ani slovo a zamkl se v pokoji, pouštěl si smutné písničky na rádiu. Začervenela jsem se, zeptala jsem se, kde teď Radek je, že jsem přišla za ním. Teď už se žena neudržela a rozplakala se. ,, Za Radkem už nepřijdeš, včera umřel.'' Cítila jsem, jak mám srdce na půlky a rozbrečela jsem se taky, najednou mi bylo tak špatně, jako bych umřela i já. ,, Oběsil se na stromě v lese, nechal tam papírek nadepsaný tvým jménem.'' Dala mi ho, nikdo ho předtím neotevřel. Jeho písmo sice přinášelo vysvětlení, ale tím větší bolest.Byl HIV pozitivní.Uvědomil si, že umře a nechtěl tady být déle, než musel. Poslední, co chtěl, bylo, abych věděla, že na mne čeká a jsem jeho jediná, a že mám v klidu dožít život, protože mně byl souzen a jemu ne. Podala jsem to jeho matce, aby si to taky přečetla, byl to přece její syn. Už mě neobviňovala, že je to má chyba, objaly jsme se a brečely jsme spolu. Věděla jsem, že každý den budu navštěvovat jeho hrob a jednou budeme spolu, až nastane správná chvíle. Jen jsem nevěděla, že to bude tak rychle

a nečekaněKamarád mě vezl na jeho pohřeb. Nikdy jsem ještě na pohřbu nebyla, trhalo mi to srdce. Zpět jsem řídila já, uviděla jsem černou kočku se zelenýma očima, sedět na silnici pár metrů před námi. Strhla jsem volant a sjeli jsme ze silnice

, bohužel hned do stromu.Umřela. Kamarád přežil jen s pár zlomeninami, seděl vzadu, protože si naštěstí Lenka chtěla na předním sedadle vézt pár věcí, co jí po něm zůstali - pár věcí, co jí dala jeho matka. Zachránila svému kamarádovi život, sama umřela - náraz ji úplně zdeformoval, záchranáři dojeli pozdě, měla pravdu, že bude jeho hrob navštěvovat každý den.